NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Po žebříku k sousedům (Poslední P., Kowalczyk M.: Jákobův žebřík. Polská literatura v letech 1945-1969)

PO ŽEBŘÍKU K SOUSEDŮM

Lucie Kněžourková

 

Recepce poválečné polské literatury u nás byla čtyřicet let ztížena ideologickými a cenzurními tlaky a dnes je těžké deformované a narušené kontakty obnovovat. Chybí i ucelená syntéza. Základní faktografické údaje poskytuje pouze Slovník polských spisovatelů, schází ale publikace, která by literární vývoj v Polsku po roce 1945 interpretovala v širších souvislostech, zohledňovala český a středoevropský kontext. Hlavním problémem je zde především způsob, jak na jedné straně představit základní vývojové směry, klíčová díla a jejich autory, na straně druhé pak zohlednit českou recepci polské literatury, nutnost vybírat a částečně i zjednodušovat. Každá syntetická práce si musí, aby se nestala jen výčtem jmen a děl, jasně zvolit optiku, výkladový rámec. Bohemista a polonista Petr Poslední a polonistka Małgorzata Kowalczyk si v knize Jákobův žebřík. Polská literatura v letech 1945-1969 zvolili velmi široký, panoramatický pohled. Otevřela ho před nimi koncepce tzv. literární kultury. „Objasňujeme souvislosti mezi individuálními uměleckými počiny a skupinovými názory na umění, všímáme si vzájemných relací mezi osobitou poetikou jednotlivých spisovatelů a kulturní politikou mocenských orgánů totalitního státu.“ (s. 9) Čtyři hlavní bloky, vymezené přelomovými daty (1945-1949, 1950-1955, 1956-1963, 1964-1969), se dále dělí na osm kapitol, které se věnují literárním diskusím a dobovým normám, institucím, klíčovým dílům i esejistickým reflexím.

 

Poválečné Polsko sice oficiálně patřilo k vítězné straně, ale obrovské ztráty na životech, zničená města a vesnice, dohody v Jaltě, uznání lublinské prosovětské vlády místo exilové, londýnské, přesunutí hranic na západ a ztráta východních území z něj činily jednu z nejvíce postižených evropských zemí. Velká část polských elit byla za války zdecimována – v koncentračních táborech, Katyni, sovětských lágrech, věznicích gestapa i NKVD a zejména nejmladší generace pak během Varšavského povstání. Mnoho intelektuálů zůstalo v zahraničí a další se k nim přidávali. Obnova kulturního života tak na začátku spočívala především v prostém hledání přeživších spisovatelů, publicistů nebo vědců a snahy zajistit jim střechu nad hlavou a další základní životní potřeby. Lublinská vláda neměla ještě pevnou půdu pod nohama a zejména spisovatele, v polské společnosti tradičně ctěné, s velkým vlivem na veřejné mínění, potřebovala k legitimizaci převzetí moci, k budování „světlejších zítřků“. Nejvýznamnější spisovatelé zastávali vysoké funkce v nově založených institucích (Jarosław Iwaszkiewicz byl předsedou Svazu spisovatelů) nebo vyjížděli na Západ jako kulturní diplomaté (Czesław Miłosz působil až do své emigrace v roce 1951 v USA a ve Francii). Literatura prvních poválečných desetiletí byla v úzkém vztahu s politickým a historickým děním, které často zasahovalo do výběru témat a způsobu jejich zpracování.

 

Nabídka žebříků

 

Autorský úvod vymezuje zkoumané pole ambiciózně a široce: Jákobův žebřík chce na jedné straně interpretovat reprezentativní výběr „klíčových děl“ a autorů, na straně druhé ovšem ukázat i jejich společenskou, historickou a politickou závislost, tedy představit pole literární komunikace, „která probíhá mezi autory, nakladateli, kritiky, čtenáři, literárními vědci, knihovníky, redaktory médií a mnoha dalšími subjekty, zachycujeme vývoj ediční politiky a formování literárních oběhů, vystihujeme obrysy dobového čtenářství. (…) Zahrnujeme do nich i meziliterární kontakty a překladovou literaturu, korelace mezi literaturou a jinými druhy umění, zvláště divadlem, filmem a televizí, popřípadě souvislosti literatury s filozofickým, politickým a náboženským myšlením.“ (s. 10) Petr Poslední a Małgorzata Kowalczyk tak stojí před obsáhlým materiálem a potýkají se i s řadou kritérií, od čistě literárněvědných a literárněhistorických až po sociologické, antropologické, politologické a kulturologické. Snaha zmínit skutečně všechny důležité směry poválečného vývoje polské literatury vede k přesycení, přestože časový úsek, který si autoři zvolili není příliš dlouhý. Syntéza jakoby si nemohla vybrat mezi dvěma typy čtenářů, k nimž se autoři podle svých slov obrací: zaměřením na badatele poválečné evropské literatury a studenty polské literatury a slavistiky. Bojuje se snahou srozumitelně představit studentům obsáhlý faktografický materiál a předložit odborníkům vlastní, problematizující interpretaci. Pro studenty se kniha jistě stane neocenitelnou příručkou, přehledně dělenou na krátké kapitoly, s doplňující studijní literaturou a jmenným rejstříkem, při studiu pomohou jistě i krátká shrnutí na konci každého oddílu, jasně a stručně, i když někdy až přímočaře sumarizující předchozí vývody. Svou funkci miniantologie polských textů by ale kniha plnila lépe, kdyby úryvky z děl, doprovázející a ilustrující interpretace, byly uváděny i v českém překladu, pokud ne v samotném těle textu, pak alespoň v poznámce pod čarou. Tento nedostatek částečně nahrazuje výběrový přehled polské literatury z let 1945-1969 přeložené do češtiny.

 

V každém oddílu přináší autoři také tematické kapitoly zaměřené na výklad základních vývojových směrů poezie a prózy a autorské interpretace textů zásadních pro vývoj poválečné polské literatury. Výběr tzv. klíčových děl vznikal s důrazem na polský literární kánon, což nám umožňuje zorientovat se v hierarchii našich sousedů a neomezovat se jen na českou výběrovou znalost polské literatury. Je ale možná škoda, že autoři vědomě rezignovali právě na analýzu recepce polské literatury u nás, překlady do češtiny a reflexe v literárních časopisech, přestože se Petr Poslední nejen ve své knize Obtížná kontinuita věnoval právě ohlasům poválečné tvorby polských spisovatelů v českém prostředí. Přitom by právě široký pohled na literární kulturu, který autoři Jákobova žebříku zvolili, mohl dobře ukázat shodné i rozdílné rysy poválečného kulturního vývoje u nás a v socialistickém Polsku: ustavování institucí, centralizaci, účast spisovatelů na budování komunistického státu nebo odmítnutí přistoupit na kompromis, roli katolické církve a intelektuálů spjatých s církevními kruhy. Nabízí se i srovnání odlišné situace u nás a u sousedů v klíčových letech 1956 a 1968. Analogické jsou například i přerody angažovaných spisovatelů v představitele opozice, jako jsme toho byli svědky u Jerzyho Andrzejewského nebo Tadeusze Konwického, na české straně pak třeba u Pavla Kohouta.

 

O co žebřík opřít?

 

Hraniční roky 1945 a 1969 vymezují podle autorů období, kdy se většina spisovatelů, vydavatelů a dalších kulturních subjektů spolupodílela na tvorbě „nového umění“, snažila se reinterpretovat předválečné, zejména romantické tradice, angažovala se v kulturní politice státu, centralizované snaze mocenských orgánů stvořit socialistickou literaturu, autora a čtenáře, ale opájela se i rolí vychovatelů národa. Od poloviny 50. let se tento koncept začal viditelně drolit a polská literatura se vrací k zakázaným tématům i autorům, kriticky hodnotí východiska socialistického realizmu. Tento proces vrcholí v letech 1968-69. Právě spojení literatury a moci otevírá jednu z možností, jak autoři mohli své téma zúžit a navázat i na domácí a polskou tradici interpretace socialistické literatury. Je jí cesta Michała Głowińského a Vladimíra Macury, jehož inspirující studie Štastný věk se loni znovu objevily na pultech českých knihkupectví. Nabízí se tu sémiotická analýza kulturních obrazů a stereotypů, polských a českých národních tradic a mýtů, role spisovatele ve společnosti, funkce literatury v národním jazyce, i toho, jak těchto obrazů využila komunistická ideologie a newspeak. Syntéza by se pak ovšem musela více vymezit tematicky, zdůraznit roli elit, soustředit se více na provázanost literatury s politikou a rezignovat na představení všech směrů polské poválečné poezie, prózy a esejistiky.

 

Jákobův žebřík může sloužit jako kvalitní příručka a výchozí bod poznávání polské literatury po roce 1945, cennější tím spíš, že vznikl v polsko-českém dialogu. Přesto jeho široce vymezené pole bádání znemožňuje věnovat se problémům do hloubky, a i když přináší řadu zajímavých témat i pro srovnání s českým kontextem, nevyužívá zcela komparační potenciál, který by českému čtenáři recepci literatury našich sousedů usnadnil.

 

Text vyšel v Literárních novinách 13/2009 na str. 11

25. 08. 2009

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 986364 návštěv, dnes zatím 539 (2 online).