NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > LITERATURA > Listování Polskem

LISTOVÁNÍ POLSKEM

Lucie Kněžourková


Čtenáři kulturních a literárních časopisů mohli mít v dubnu a květnu pocit, že polská literatura útočí ze všech stran. Tematicky zaměřená čísla  A2 (9/10), Hostu (4/2010), Kontextů (2/2010), Plavu (3/2010), Souvislostí (1/2010) a Tvaru (10/2010) přinesla smršť nových překladů, komentářů, esejí, recenzí a rozhovorů. Jaký obraz Polska nám představila?

 

Především musíme poznamenat, že odkryla horizont značně širší než se běžně objevuje v českých médiích. Kulturní časopisy ještě stále přinášejí rozsáhlejší příspěvky, zatímco v denících už esejistika připomíná spíše fejetony nebo sloupky. Navíc jsme se mohli seznámit s texty původními – tedy nejen zprávami českých polonofilů a polonistů, ale také články polských kritiků a intelektuálů. V Souvislostech se například setkaly tři rozdílné názory na vývoj Polska po roce 1989 a základy polské národní identity, především v kontextu post-koloniálních studií a tradičního srovnávání se Západem. Jádrem sporu je kritická reflexe polských tradic, tedy ve srovnání s českým prostředím silně zakořeněná katolická víra nebo tradiční patriarchální pohled na svět, jejichž kořeny sahají až k sarmatismu a kultuře barokní Rzeczpospolité. Silná mocnost, kterou tento státní útvar byl, však nevydržela vnitřní spory a především růst sousedů – následné dělení Polska mezi tři záborové mocnosti (Prusko, Rakousko, Rusko) nebo série potlačených povstání, emigrace ze země a deporatce na Sibiř se pak podílely na vzniku polského mesianismu, podporovaly národní martyrologii, jíž v Souvislostech kritizuje badatelka a literární historička a teoretička Maria Janion (v ukázce ze své knihy Niesamowita Słowiańszczyzna, 2007). Dnešní Polsko se podle ní stále nevyrovnalo s dědictvím romantismu, kde leží základy jeho státní identity, a symboly jako „trpící matka Polka“ nebo patriarchální (a sexistický) otec stále dusí polskou literaturu a společnost – proto se vůči ní mladá generace vymezuje. Řešení spatřuje Janion v otevření Polska Evropě, různorodosti a multikulturalismu. Proti ní stojí Krzysztof Koehler, básník, literární historik, ale také ředitel kulturního kanálu polské veřejnoprávní televize, a americká profesorka Ewa Thompson, kteří vidí základ polských hodnot v sarmatismu, tedy epoše před-romantické. Vyslovují se pro přijetí této historické identity, na jejímž základě je možné budovat současnou polskou identitu bez komplexů a přijmout ji v její svébytnosti. Lze však zapochybovat, nakolik je to možné při její provázanosti s romantickou mesianisticko-martyrologickou tradicí.

 

Nové vyprávění, nový jazyk

 

Podobně jako Janion vnímá současné Polsko literární teoretik a historik Przemysław Czapliński – ukázky z jeho poslední knihy otiskl Plav (Polska do wymiany. Późna nowoczesność i nasze wielkie narracje, 2009). Czapliński sleduje proměny polské literatury po roce 1989 ze sociologicko-kulturního hlediska, především se zaměřuje na přístup ke kánonu a zobrazení společnosti v literatuře – tedy způsob, jakým se vypráví o Polácích. Stále mu chybí „velký příběh“, který se po ponoření do „malých vlastích“ vyjádří k celku v jeho rozmanitosti. Potřeba přijmout Polsko a mluvit o něm nově zaznívá i v článku mladého literárního kritika Igora Stokfiszewského (Čtvrtá poezie, Souvislosti). Zamýšlí se nad tvorbou básníků střední generace, jíž reprezentuje Marcin Świetlicki, Tadeusz Dąbrowski a Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki, a na jejím pozadí ukazuje, jakým směrem by se mohla (měla) vydat poezie nová, dnešní, „čtvrtá“, která by podle jeho názoru měla přijmout „politickou výzvu“ současnosti. Nejzajímavější je pro něj poetické hledání Dyckého, střídání identit – tedy heteronomické paradigma proti Świetlického autonomii subjektu a Dąbrowského transcendenci. Hledání nového způsobu vyjadřování může směřovat i opačným smětem, pro Wojciecha Kudybu (Deset let polské poezie, Souvislosti) je základem hledání nového řádu právě transcedentní poetika Dąbrowského, jíž Stokfiszewski odmítá, ale podle Kudyby má potenciál stvořit nový náboženský jazyk.

 

O své místo v Evropě

 

V základech všech kritických reflexí a esejí jakoby neustále ležel pocit (nenaplněného) očekávání, nespokojenosti s vývojem po roce 1989. Jednu z odpovědí proč tomu tak je, přináší také esej Macieje Urbanowského v Tvaru – samotný rok 1989 pro Poláky není natolik přelomový, zásadnější data jsou spojena se vznikem Solidarity a přelom 80. a 90. let je naopak často vnímán jako zklamání (v protikladu k české euforické „sametové“ revoluci). Proto je téma vyrovnání se s Polskem (jeho minulostí, která zásadně ovlivňuje současnost), jenž prolíná všemi tematickými čísly, tak tíživé. Nacházíme ho také v ukázkách z nové polské prózy v Plavu (např. Kapesní atlas žen Sylwie Chutnik). Prožité dvacetiletí bylo obdobím těžkého sžívání se s demokracií a vyrovnání s běžnou, každodenní politikou a „tržními mechanismy“ v kultuře. Zároveň však neustálý zájem o a „spory o Polsko“ dokazují ne-lhostejnost a neustálé hledání, intenzivní zájem o vlastní identitu a její kořeny. Nejde přitom jen o debaty na stránkách časopisů, ale celkový přístup společnosti, jež se o vlastní kulturu stará výrazně lépe než Češi, a to i na státní úrovni – lze jen připomenou krakovský Institut knihy s grantovým programem pro překladatele a nakladatele, Polský institut filmového umění, který podporuje domácí kinematografii nebo srovnat situaci Polských institutů a Českých center. Stejně přínosná je také podpora konkrétních akcí spojených s „roky osobností“ – jak je vidět u nového číslo Kontextů s blokem textů věnovaných Zbigniewu Herbertovi (Rok Herberta proběhl loni). Lukáš Jiřička se v A2 (Polská lekce. Audiovizuální kultura jako národní vizitka) věnuje dalšímu zajímavému a státem podporovanému projektu – PWA (Polskie wydawnictwo audiovizualne). Díky této podpoře se polská kultura v zahraničí představuje mnohem výrazněji než česká a jména tvůrců mladé generace (jako třeba zmiňované Doroty Masłowské) se stávají značkou Polska. I proto nesdílím pesimismus olomouckého polonisty Václava Buriana, který v rozhovoru pro Tvar konstatuje, že povědomí Čechů o polské kultuře je stále na úrovni „začátečníků“. Řada nových knih, koncerty polských hudebníků nebo polské sekce na filmových festivalech (a počet diváků na těšínském „Kině na hranici“ nebo v sálech Febiofestu) dokazují, že zájem není zanedbatelný.

 

Vzájemnost?

 

A jak si stojí česká kultura v Polsku? Je především v rukou nadšených čechofilů, kterých je u našich severních sousedů stále (a překvapivě) dost. České filmy, knihy a (bohužel) i neodmyslitelný Švejk Poláky stále přitahují. Tomuto fenoménu se věnuje dubnový Host s tématem „Poláci o Češích“, především článek Lenky Vítové. Host otiskl také několik současných polských autorů, v jejichž díle se české akcenty objevují – ať už u Olgy Tokarczuk, Janusze Rudnického nebo Wojciecha Wenzela. Pohled na českou kulturu je v nich groteskní, idealistický nebo hledačský. Různýma očima se díky všem zmíněným časopisům můžeme podívat i na Polsko. A srovnání se sousedem pro nás může být velmi překvapivé.

 

Vyšlo Dvouměsíčníku pro kulturu a dialog Listy 3/2010

 

 

02. 07. 2010

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 1001675 návštěv, dnes zatím 329 (5 online).