NÁMĚSTÍ JANA PALACHA 2, PRAHA 1

RECENZE A OHLASY > UDÁLOSTI A SETKÁNÍ > „Kdyby česká kultura byla nakažlivá…“ setkání s Mariuszem Szczygłem

„KDYBY ČESKÁ KULTURA BYLA NAKAŽLIVÁ..." SETKÁNÍ S MARIUSZEM SZCZYGŁEM

Lucie Kněžourková

 

V poznaňském divadle Teatr Ósmego Dnia hrozila 8. března nákaza českou kulturou. Bacilonosičem tu byl Mariusz Szczygieł, novinář deníku Gazeta Wyborcza a autor knihy o Čechách „Gottland” (viz. recenze). Setkání s mottem „Gdyby kultura czeska zakażała...“ uváděl kněz Tomasz Dostatni, dominikán a publicista. V letech 1990 – 95 bydlel v Praze a je autorem mnoha reportáží, esejů a rozhovorů a překladatelem české literatury. Působí v redakci českého teologického časopisu „Salve.“

 

„Jsem kryptočech“

 

Szczygieł se ve své knize „Gottland“ i během setkání snažil představit českou kulturu a společnost očištěnou od předsudků a stereotypů, které se s ní nejčastěji pojí. Pomáhá mu v tom i jeho původ. Jak sám přiznal, hledá v Čechách to, co mu v Polsku chybí. Prohlásil dokonce, že je způsob myšlení blízký. To ovšem neznamená, že by se snažil fakta idealizovat nebo ospravedlňovat chyby a špatné vlastnosti. Jeho cílem není očernit nebo namalovat na růžovo, ale porozumět.

 

Žižka u Grunwaldu

 

Jako jedináček se prý nikdy nenaučil oponovat, vyhledávat konflikty, dráždit. Tvrdí, že stejné vlastnosti mají Češi. Szczygieł se nikdy nesetkal s přímým odmítnutím nějakého tématu při rozhovoru, ale dotyčný vždycky „po japonsku“ obešel nepohodlný dotaz. Češi podle něj nemají rádi otevřený střet nebo otevírání bolestných ran. Svědčí o tom i současné české filmy jako Pelíšky. Hořkosladké tragikomedie se v Čechách poslední dobou přemnožily, chybí hlubší reflexe, analýza nahromaděných komplexů, pocitů méněcennosti a snaha vyrovnat se s vlastní minulostí. „Málo děl skutečně bolí. Češi se raději zasmějí, než aby přemýšleli, kde a proč se skrývají jejich slabá místa. Sranda musí být za každou cenu.“ Tomasz Dostatni si povšiml, že většina českých svatých jsou mučedníci, které umlčeli jejich rodáci – sv. Václav, sv.Ludmila, sv. Jan Nepomucký. Zajímavé je i setkání Čechů a Poláků v bitvě u Grunwaldu roku 1410. Porážka Řádu německých rytířů litevským velkoknížetem Vitoldem a polským králem Vladislavem II. Jagellonským je pro Poláky zásadním historickým mezníkem a základem národní identity. Žižka sice bojoval proti křižákům, ale jako placený žoldák. Mariusz Szczygieł si rád vybírá takové ironické náhody, paradoxní střety dvou velmi odlišných a přitom sousedních kultur.

 

"Oni się Boga nie boją"

 

Pro nás jsou však tyto pohledy zvenčí obzvláště cenné. Komplex mučedníka analyzoval ve své knize Pátrání po identitě už britský bohemista Robert Pynsent, jeho dílo však zná spíše akademická obec. Polský novinář je lidovější, umí zaujmout, vyprávět a pobavit, ale nesklouznout k přílišným zjednodušením. Vyvrací například tezi o českém ateizmu. Ve srovnání s vypjatým polským katolicismem Češi skutečně vypadají jako sekularizovaný národ, ale Tomasz Dostatni i Mariusz Szczygieł se shodli na tom, že zde nalezli hluboce věřící. Liší se způsob, jakým k náboženství lidé přistupují. Zatímco v Polsku je účast na mších součástí společenského života, očekávaným standardem, v Čechách  se lidé k Bohu přiklání po často hlubokých duševních bojích a jejich víra je často mnohem přirozenější a osobnější. Tvoří součást soukromého života, ne veřejného. Podobně i vlastenectví. Češi méně ochotně vyjadřují svojí lásku k vlasti, což ovšem neznamená, že by nic necítili.Častěji sklouzávají k sebeironii a humoru, tak jako v oblíbeném vtipu Szczygła: „Na Václavském náměstí u sochy sv.Václava zvrací pán ve středním věku. Druhý ho dlouho pozoruje a poté k němu přistoupí a účastně a zároveň rozhodně říká: „Já s vámi velmi, ale velmi souhlasím.“  

 

Klídek aneb recepty na přežití

 

Češi jsou podle Szczygła klidnější a spokojenější sami ze sebou i svým životem, nebojí se přiznat k různým pokleskům a dovedou si více užívat. Druhou stranou mince je ovšem určitá pohodlnost a neochota nasazovat vlastní krk za druhé či své přesvědčení. Tomasz Dostatni si povšiml množství zdrobnělin v českém jazyce. Místo klidu máme klídek, který si užíváme na svém teplém místečku, v „Pelíškách“. Nic ale není černobílé a polský novinář vyzdvihl i neobyčejně odvážné a zároveň skromné osobnosti jako byla například Jaroslava Moserová. Oba hosté pak zdůraznili, že jejich zdáním se i přes proklamovaný ateizmus v Čechách desatero dodržuje více než v Polsku. V tomto smyslu ocenili i meziválečné Československo v čele s prezidentem Masarykem a jeho hesly „Pravda vítězí.“ a „Nebát se a nekrást.“

 

Cesta česko-polského přátelství?

 

Mariusz Szczygieł se českou kulturou nakazil před šesti lety, Tomasz Dostatni ještě mnohem dříve. Co je na Češích fascinuje? Po otázce, zda najdou kromě odlišností i nějaké společné vlastnosti, něco, co Čechy a Poláky spojuje, zavládlo dlouhé ticho. Oba pak vyjmenovali své osobní styčné body s naší kulturou, ale jinak krčili rameny a napadl je jen podobný jazyk a slovanský původ. „Pohostinnost,“ ozval se nakonec Mariusz Szczygieł. „Ano, ale naše pohostinnost je šlechtická a vaše měšťanská,“ dodal jízlivě Tomasz Dostatni. Oba se snaží českou kulturu v Polsku propagovat, zejména poté, co si na obou stranách hranice všimli zarážející nevědomosti. Polští vysokoškolští studenti na dotaz, jaké znají české historické osobnosti a zda dokáží vyjmenovat alespoň deset z nich, často končili na čísle osm a to ještě s pomocí Rumcajse a Švejka. A jak jste na tom Vy?

  

 

 

 

09. 03. 2007

zpět

Polský institut
Studentská rada
Stránky jsou provozovány
za finanční podpory Studentské rady
Studentského fondu FF UK
a Polského institutu.

Stránky vznikly za finanční podpory
Semináře středoevropských studií
ÚSVS FF UK. Všechna práva vyhrazena.
Programátor: © Marekzprahy 2006
Grafik: © Faxim 2006
Celkem 870121 návštěv, dnes zatím 91 (3 online).